Nenuťme děti vybírat si mezi rodiči

Asi neexistuje známější příběh o tom, jak jediná otázka může mladému člověku zničit život. Muž, kterého se to týká, stále žije. A souhlasil, že o tom bude mluvit.

Většina lidí, kteří viděli film Chyť mě, když to dokážeš, si pamatuje podvody, letadla, honičku. Mnohem méně z nich si vybaví scénu hned na začátku. Rodiče se rozvádějí. Úředník od soudu posadí šestnáctiletého Franka a řekne mu, že je to jednoduché: napiš do kolonky jedno jméno, mámy, nebo táty, a soud to bude respektovat.

Frank zahodí pero a utíká. Utíká z vlastního domova. Nedokáže si vybrat mezi dvěma lidmi, které miluje nejvíce na světě. Nechce se vzdát ani jednoho. Bylo mu šestnáct a byl mimořádně schopný, a stejně to nedokázal. Když ta otázka dolehla na skutečnou soudní síň, soudce se na něj ani nepodíval. Frank utekl. Na rozdíl od filmu už svého tátu nikdy neviděl.

Film je natočený podle jeho života a Frank Abagnale je stále mezi námi. Když jsem ho kontaktoval, abych mu poděkoval za knihu, díky níž mohl Steven Spielberg ten film natočit a díky níž jsem mohl tu scénu použít u vlastního opatrovnického soudu, udělal něco, co jsem nečekal. Souhlasil s rozhovorem a dal na něj odkaz ze svého oficiálního webu.

V rozhovoru Frank vyjádřil jádro věci úplně prostě:

Absolutně pro mě neexistovala varianta, že bych si mohl vybrat mezi mojí mámou a mým tátou. Miloval jsem je oba a bál jsem se, že pokud si jednoho z nich vyberu, ten druhý mi to nikdy v životě neodpustí.

To je celý problém v jediné větě. Dítě, které má volit, nedostává svobodu. Dostává ránu. Frank si nedokázal představit, že by čelil celoživotnímu zklamání rodiče, kterého by si nevybral. S tím se nedokázal smířit, tak si nevybral nikoho a utekl.

Nepíšu to jako filmový kritik. Píšu to proto, že stejnou otázku dostávají děti dodnes, každý týden, v obyčejných soudních síních, v obyčejných městech, daleko od jakéhokoli filmu. Moje děti jsou mnohem mladší, než byl tehdy Frank. Nikdy jsem nechtěl, aby rozhodovaly, kterého rodiče se mají vzdát.

Systém si často namlouvá, že jen plní přání dítěte. Jenže dítě pod tlakem si nevybírá svobodně. Vycítí náladu, odhadne, která odpověď udrží klid, a platí za to po zbytek života. Zhruba dvacet až čtyřicet procent dětí rozvedených rodičů ztratí nebo výrazně omezí kontakt s jedním z rodičů. Mnohé z těch ztrát začínají otázkou, která nikdy neměla padnout.

Tady je tedy moje prosba, stejná, jakou jsem kdysi vyslovil přes soudní síň, a stejná, jakou Frank vzkázal světu: nenuťme děti vybírat si mezi rodiči.

Pokud je to téma i pro vás, celý rozhovor s Frankem Abagnalem najdete na našem webu. Přečtěte si ho, sdílejte ho s každým, kdo prochází opatrovnickým řízením, a napište mi, jestli chcete jeho překlad pro vaši zemi. Děti si zaslouží oba rodiče.

Kniha se rodí. Napište mi a dám vědět, jakmile vyjde. Jen k vydání knihy, žádný spam. Chci vědět, až kniha vyjde→